V první polovině srpna jsme si prošli Šumavu, spali jsme na nouzových nocovištích. Naplánovali jsme trasu z Železné Rudy do vesnice Volary od neděle ráno do úterý večer. Plán hezký, nakonec nám ale zdravotní komplikace a počasí čundr pozměnily.
Původní plán – Mapka
Plán trasy byl smělý, háček byl ten, že jsme jeli autem a jelikož trasa není kruhová, museli jsme nějak zvládnout přesun zpět do Železné Rudy. Spojení MHD bylo šílené (snad 6 hodin a 5 přestupů), takže jsme udělali kompromis. Auto jsme nechali v Kvildě, což je vesnička severně od nouzového nocoviště Bučina. Odtud jsme se dopravili busem v 18:30 do Železné Rudy, kde jsme přespali v kempu. Bus nestaví přímo u kempu, ale měli jsme štěstí a po prosbě nás milý pan řidič autobusu vyhodil přímo u kempu. Je to taková klasika s bufetem, kde jsme si dali hrancle a pivo dudák. 🙂
Zde si dovolím 2 poznámky pod čarou – První poznámka je, že parkoviště v Kvildě je placené 130 Kč/den. Nebo je možnost zaplatit si parkovací kartu v nějakém penzionu za 200 Kč na týden, což jsme nezvládli. Do automatu jsme tedy narvali všechny drobáky (nic jiného nebral), podle ceníku to nestačilo, ale my jsme se rozhodli, že to stačit bude. (odkrytí zda to skutečně stačilo je na konci článku, haha) Druhá poznámka je, že jsme jeli autem z výletu od Balatonu, byl to takový retro výlet ala jugoška 1998 autem bez klimatizace, ale to je jiný příběh, píšu to hlavně proto, že jsme na Šumavu přijeli z druhé strany, což považuji za lahůdku.
Ráno jsme se setkali v Železné Rudě s ostatními členy kliky, kteří jeli autem z Prahy. Jejich plán byl podobný jako náš, pouze s tím rozdílem, že museli stihnout autobus z Kvildy do Železné Rudy v 7:45 ráno, což znamenalo smutné vstávání už okolo 4:00 ráno, aby to stihli. Stihli to, takže jsme v infocentru koupili mapu, v Crosscafé kafe a zahájili výstup.
Bylo vedro, ale přesto jsme šli jako o život. Zastavili jsme se u jezera Laka, což je nejvýše položené, ale zároveň nejmenší jezero na Šumavě. Zákaz koupání, což se čekalo, tak si dáváme alespoň lehký obídek ve stínku. Pokračujeme dál a dál až do potem zbroceného kopce, který nakonec také zdoláme a plníme plán v podobě nouzového nocoviště Poledník. Zde konečně popadáme dech k nějaké té konverzaci, ale netrvá dlouho, jelikož se na nás, netrénovaných a karanténou zdecimovaných personách, podepisuje 23 km. Krásný západ Slunce a pak už jen opravdové ticho, které jsem “neslyšel” už pěknou dobu. Ticho rozbíjí pouze nám neznámý čundrák z jiné kliky, který zřejmě na oslavu své alergie v pravidelných intervalech zkušeně imituje parník za pomoci svého kapesníku. Na obloze bylo pravděpodobně spoustu hvězd, to ale nikdo z nás nemůže potvrdit, protože jsme spali (až na pravidelná připomenutí parníku) jako neviňátka. Jo, abych trochu rozbil dojem z “magického nocoviště”, který jsem se zde snažil vytvořit, tak přidávám věcnou informaci, že na Poledníku je řada suchých WC a užitková voda.
Po lehké snídani vyrážíme dál. Na všech se podepisují kilometry minulého dne – puchýře, bolavá kolena a otlačeniny. Po cestě se nám stala navíc ještě nepříjemnost a to ztráta zlatého náramku. Naštěstí nad námi stál Sv. Šťastný Smolař a za cenu několika kilometrů navíc se nám podařilo náramek najít, což považuji za kosmický zázrak. 🙂 Byli jsme z toho tak nadšení, že jsme se v hostinci v Modravě zdrželi více než je zdrávo a rozhodli jsme se, že chození bylo ten den dost. Kempíme tedy na nouzovém nocovišti Modrava a mažeme karty. Jsme zde jako první ale postupně se začíná plnit lidmi i psy. Nakonec zde bylo celkem 13 stanů a 5 psisek, což už je slušné stanové městečko. Jelikož jsme dorazili první, nárokovali jsme si jediný stůl, který na nocovišti byl a to až do pozdních hodin. Nikdo z ostatních spolustanařů si z toho ale hlavu nedělal. Byli jsme svědky i vzplanutí kartuše, kterou se ovšem a naštěstí podařilo uhasit, takže jsme další den mohli pokračovat dál.
Ráno se nám vstává těžce, boláky bolí, kolena kolí a puchýře jsou velký. Přesto, my, skupina z tréninku vypadlých dobrodruhů, docházíme až k prameni Vltavy, kde se osvěžujeme přímo ze zřídla. Po celou cestu se za námi krade velký mrak, ze kterého se s rostoucí intenzitou ozývá hřmění. Na radaru sledujeme předpověď, která pro nás není příliš příznivá. V Bučině jsme si sedli do restaurantu, kde doplňujeme chybějící síly řízkem. Po několika partičkách karet se rozhodujeme, že výlet ukončíme. Nikomu se nechce jít v bouřce. Sedáme na autobus, který nás z Bučiny doveze na Kvildu. Zde nacházíme zaparkované automobily, které v pořádku přečkaly nepříjemnosti s parkovacím poplatkem. Loučíme se a jedeme domů. Po cestě se ještě stavujeme na výborné zmrzlině v Českých Budějovicích.
Šumavu jsme prošli. Sice ne podle plánu, ale ne nadarmo se říká, že i cesta může být cíl. Spát lze pouze na nouzových nocovištích. Voda v říčkách byla pitná, člověk se samozřejmě musí řídit selským rozumem. Tablety na dezinfekci vody to jistí. Trip jsme pojali také jako zkoušku naší připravované lékárničky, kterou jsme hojně využili, že jsme sebou měli naši KPZ, to už je samozřejmost. 🙂
VISA
MASTERCARD
SSL SECURE
Také získáte přístup k tajným nabídkám a objevíte další kouskysveta!
