Jaroslav Bartoš už neexistuje
Čínské jméno je pro Evropana téměř nevyslovitelná záležitost a pokud se náhodou nějaký netrénovaný evropan pokusí, dopadne to většinou úsměvně na straně volaného, ale někdy v horším případě i neúsměvně, protože jen nepatrná změna ve výslovnosti naprosto změní význam. Tak pro příklad – někdo se jmenuje 王, tedy v překladu „Král“, ale stačí jen změnit tón a je z toho „Perverzní“. Ještě jako třešnička na dortu je fakt, že Číňané nejprve řeknou své příjmení a až poté jméno… Jojo, Král Tomáš zní určitě líp než Perverzní Tomáš.
Čínština je tonální jazyk, rozlišuje 4 tóny, tedy ke každé „slabice“ většinou existují minimálně 4 významy. Zní to dost bláznivě a třeba pro mě to pořád bláznivé je. Na těch tónech opravdu záleží. Pokud se používají špatně, většinou nikdo nic nepochopí. Nechci zabíhat moc do hloubky, jednoduše se to dá vygůglit žejo, ale klasický příklad je “ma”, což může být máma, kůň nebo třeba částice na konci věty.
Tohle je taky důvod, proč spousta Číňanů má také své „evropské“ jméno. Běžně se tedy představují jako Rick, Joe, Sun, Peach, ale samozřejmě jsou i hodně pikantní jména, jako třeba Heinrich nebo Kowalski. Ovšem nejvíc bizardní byla jedna slečna, která se představila jako Sexylips. (opravdu, dokonce jsem ji požádal, zda by to jméno nemohla napsat)
Během prvních dnů registrace (ano trvalo to dlouho) jsem zažíval spoustu stavů a pocitů. Nervozitu, akci, strach, smích, ospalost, chuť na rohlík, nechápavost a když jsem byl zrovna ve stavu ležérnosti, zničehonic se mě jedna paní z kanceláře zeptala: „Du jů hef jor čajnýs nejm“ 1. Pozn. No samozřejmě, že jsem neměl a začaly se dít věci. Okamžitě se seběhli 4 další pracovníci a začal – odpusťte mi tohle spojení – brainstorming jako prase. Jak se papíry plnily klikyháky, na tvářích všech se míhal smích, pot i slzy, ale asi po 10 minutách se z popela papíru zčernalého množstvím tuhy zrodil nový hrdina. 博晓春, neboli Boxiaochun. V překladu je to něco jako “Velice vzdělaný a dobře informovaný milovník prvních paprsků jara”. No celej já.
Od té doby se mé pravé jméno Jaroslav Bartoš stalo něčím, co v Číně už nebudu potřebovat. Nikdo nezná a neumí mé české jméno vyslovit, natož napsat, ale pokud se někde představím jako Bóxiaochun, všichni ví, že přišlo velký zvíře. Teda skoro všichni a teda skoro všude, protože ještě mi zbývá získat magickou ID kartu. Na tu tady slyší. Pas je sice fajn, ale čaruje se s ID kartou. A její absence mi to všechno dál komplikovala. Dostanu se k tomu. Nejdřív ale musím ještě vyřešit, co teda budu studovat. Přihlásil jsem se na magisterský program „Mechanical design“. Nebudu rozpitvávat, co to je, prostě mně přišlo, že by se mi to mohlo hodit.
Zkouším sehnat nějakou nabídku předmětů, z které bych si vybral. Na studijním oddělení mě odkážou na mého „supervisora“, záhadného profesora jménem Song. Po telefonu si s ním domlouvám schůzku. Po půlhodině čekání na domluveném místě se mu snažím dovolat. Nebere telefon. Po chvíli však volá zpět a omlouvá se, že na mě zapomněl a že se sejdeme zítra. Druhý den čekám pouze 20 minut, až se vynoří pan Song, asi nejmladší profesor, jakého jsem kdy viděl. Bohužel je časově vytížený, dá mi pomeranč a pošle mě za PhD. studenty, ti mně prý vše ukážou a pomůžou s výběrem předmětů.
Velice příjemný student se jménem Kowalski mi plynulou, trpělivou, ovšem nesrozumitelnou angličtinou vysvětluje, že pro získání rozvrhu musíme jít na studijní oddělení. Říkám mu, že jsem odtamtud právě přišel a tak tam nejdeme rovnou, ale nejdřív skočíme do korejské restaurace na oběd. Povídáme si o všem možném, dokonce mi ukazuje i fotky ze své nedávné svatby. Číňani si potrpí na hodně kýčovité fotky. Taky se dozvídám, že můj vysněný obor je sice oficiálně vyučován v angličtině, ale učitelé prý anglicky nemluví. No co, dojíme a hurá na studijní. Bohužel mají zrovna polední pauzu. Musíme tedy čekat půl hodiny, než se někdo ukáže! V podstatě mi řeknou to samé, že se musím domluvit se svým supervizorem, pokud chci studovat „mechanický design“. Pak se dělo ještě spoustu oplejtaček, ale výsledkem toho všeho bylo, že jsem se zapsal na čínský jazykový kurz, každý den od pondělí do pátku. Zajímavé vyvrcholení všeho.
Nojo, ale to nebylo všechno. Večer jsem si na svém mobilu četl maily a jeden byl zvlášť povedený. Stálo v něm něco jako „Vážený pane Bartoši, dovoluji si Vás upozornit, že jste si neuzavřel rozvrh. Pokud tak neučiníte do zítřka, bude Vám ukončeno studium na ČVUT.“ Okamžitě žhavím KOS – studijní informační systém ČVUT (znalci odpustí) a snažím se uzavřít rozvrh. Nemám zapsané žádné předměty. Odpověď systému: „Online uzavření rozvrhu bylo možné pouze do data blablabla, pokud chcete rozvrh uzavřít, musíte se dostavit osobně.“ Nonazdar. Jó někdy je ten život fakt těžkej. Na tohle téma bych mohl vydat knihu. Dostalo se to až k proděkanovi, do toho po mě chtěli studijní plán. Snažil jsem se vylíčit mojí situaci. Nechci si dělat zle a nebudu zacházet do podrobností, kdyby to náhodou četl někdo, kdo to číst nemá. Prostě to všechno dobře dopadlo. Akce trvala 14 dní.
Jako shrnutí zde uvedu jen náhodné věty: Profesor Song celkem 5x zapomněl na naši schůzku. Jsem první Čech na DUT. Ne, Československo už neexistuje, opravdu, jsem si tím jist. Nestuduji mechanický design, ale čínštinu. Děkuji za pomoc studijnímu oddělení v ČR i v Číně.
Jak jsem (ne)dostal ID kartu a internet
Tak čínský jméno už mám, teď by to teda chtělo rozjet ty internety na koleji, abych byl víc v klidu. Dozvěděl jsem se, že pokud chci internet, musím se vypravit do budovy známé jako Network center. Po strastiplné cestě přes celý kampus jsem se dozvěděl, že mají zavřeno. Jdu to zkusit další den. Nikdo nemluví anglicky, mám prý přijít další den. Přijdu další den. Chtějí po mě ID kartu. Nemám ID kartu. ID karta bude prý hotová až příští týden.
Mezitím jsem dostal echo, že další den proběhne slavnostní zahájení semestru pro zahraniční studenty, kde dostaneme všichni ID kartu. Ráno jsem si tedy oblékl svoje nejslavnostnější oblečení a vyrazil jsem. Sláva probíhala v posluchárně. Vzal jsem tedy místo a napjatě čekal, co se bude dít.
Posluchárna se moc nelišila od té, na kterou jsme zvyklí v ČR, jen místo, kde obvykle přednáší učitelé vypadalo spíše jako podium. Dokonce zde byla i opona (vytažená). Na pódiu se shromáždilo celkem asi 10 lidí, z nich jeden v uniformě, ověšen různými odznaky.
Po prvních zmatcích se zvukovou aparaturou a opravdu bolestivými problémy se zpětnou vazbou mikrofonů, jsme si vyslechli proslovy v čínštině, poté následovalo nějaké slavnostní vyhlášení studentů předchozího semestru. V mezičase, kdy půlka osazenstva usnula, upravili dobrovolníci pódium pro pana oficíra a po následující hodinu to probíhalo takto: Oficír přečetl část čínského zákona v čínštině. Následně ji dobrovolník přeložil do angličtiny, další dobrovolník do japonštiny, další do korejštiny a poslední do ruštiny. V Číně se dělá slavnostní zahájení zkrátka jinak. Proklínal jsem se, že jsem nezůstal v posteli, ale na tenké hranici bdění mě držel fakt, že na konci dostanu svoji ID kartu.
Nemožné se stalo možným a zákony byly vyřčeny (ve všech jazycích). Nyní následovalo focení s panem oficírem. Vždycky si zavolali 4 lidi, oficír stál uprostřed, lidi se zazubili a další šli na řadu. Fakt nevim, jak tohle okomentovat, bylo to hodně ulítlý 🙂
A pak nastal chaos jménem „vydávání ID karty“. Studenti naprosto obklíčili poslední stůl, kde se postupně vydávaly ID. Řekl jsem si, že když už jsem to vydržel až sem, nemá cenu se tlačit a můžu si v klidu počkat, až hlavní nápor pomine. Když jsem usoudil, že se vody uklidnily, vyrážím jistým krokem zkušeného mazáka. „You are exchange student, we do not have your ID card here. Next week. We will call you.“ Otevřu a zase zavřu pusu.
Nakonec jsem ID kartu dostal asi 3 dny po této slávě. Za další 2 dny se mi podařilo zprovoznit i internet a pomalu jsem se začal orientovat na studium jednoho z nejzvláštnějších jazyků na světě, ale o tom zas jindy. 🙂
Z Číny zdraví
Jarda
1. Pozn Vyžívám se v psaní angličtiny tak, jak ji slyším – paní se mě zeptala, jestli mám čínské jméno a taky jsem chtěl být “kůl” a udělat poznámku pod čarou 🙂 Zpět do textu
P.S.: Obrázky nesouvisí s textem, dal jsem je tam, aby to nebyla taková nuda číst!