Druhý den jsme se vypravili okouknout místní tržiště. Nejprve jsme procházeli opravdu asijským, kde se nakupují normální „lidské“ potřeby, ale potom jsme došli k „turistickému tržišti“, kde každých deset stánků vedle sebe nabízelo téměř totožné zboží a to to byly většinou fakt křápy. Konkurence je v Číně OBROVSKÁ a darwinovské „přežije nejsilnější“ zde platí alespoň dvojnásob. V Číně také naprosto nectí autorská práva, naopak je zde čest, když je něco tak úspěšné, že to ostatní začnou kopírovat. Jako třeba „dřevěné“ hřebeny. Simon už to nevydržel a u stánku, který vypadal, že dělají byznys nejlíp – vzadu seděl pán, co velice pečlivě opracovával kopyto hřebenu (snaha zaset do kupce dojem ruční práce – level asian), si jeden koupil. Podle mě byznysák prostě nakoupí za pár šupů tyhle hřebeny na internetu, do shopu šoupnou dědu důchodce, kterej už půl roku šmrdlá jeden hřeben a je to.
V Číně je hrozně těžký sehnat něco kvalitního, protože je zaměřená hlavně na kvantitu. To ale neznamená, že Číňani neumí vyrobit kvalitní produkt. Třeba ten hřeben, co až jednou děda dokončí, bude majstrštyk. Je ale třeba si uvědomit, že Číňan potřebuje prodávat co největší objem, konkurence je tady tak obrovská, že mít reklamu třeba na hřebeny je nesmysl. Na tržišti si dneska nikdo jeden předražený hřeben, co děda poctivě pižlal, nekoupí. Tady se spíš prodá několik levnějších a horších hřebenů turistům. Číňané jsou dnes hodně na peníze a na vlastnění věcí.
Najít kvalitní produkt ale NENÍ nemožné. Jen se člověk musí obrnit trpělivostí a hledat jinde než na tržištích. Třeba na čínském internetu. Znalost čínštiny doporučována. Samozřejmě i zde je konkurence obrovská. 5 stejných věcí se diametrálně liší kvalitou. Někdy i stejný, ale levnější produkt je lepší než ten dražší. Říká se Made in China = šmejd, což je i často pravda, ale jen proto, že zkrátka lidi, co si produkt koupili nebo firma, která produkt dováží, nehledali pořádně. Čínské obchodní vody jsou zkrátka taky OBROVSKÉ. Ještě zpátky k hřebenu – za týden se zlomil.
Večer jsme se vypravili hledat zařízení, které předvede legendární sechuánskou operu. První budova byla neuvěřitelně kýčovitá a vstupenka tak předražená, že ani Labutí jezero by nemělo cenou daleko. Tak jsme se smířili s tím, že asi nic nebude, pak ale Jonas nějakou náhodou našel v podzemí jednoho tržiště jakési „kulturní tržiště“, kde mimo jiné pořádali i představení sechuánské opery za velmi rozumný peníz. I s čajem, který byl v ceně, to vyšlo asi na 80 korun.
Začátek měl být v 20:30. Usadili jsme se do pohodlných sedaček a čekali, co se bude dít. V sále jsme byli jen mi tři. Zhruba v 20:25 přišla nějaká čínská rodinka, pak nějaký pán, pak ještě jedna famílie a nakonec cca v 20:45 rodinka nějakých Francouzů. Asi 5 minut před devátou to začalo. Legenda, na kterou budu vzpomínat do smrti.
Nejprve na podium přišla podivná paní, zahalená v čínském tradičním úboru a předvedla tanec, kdy si neuvěřitelně rychle měnila masky a pak… začala zpívat na playback a… byl to přestrojenej chlap. Vše podáno naprosto seriózně. Uprostřed písně, když byl babochlap zrovna v nejlepším se vzadu z opony vynořila neznámá ruka a na tabletu přepla píseň. Babochlap to evidentně nečekal. Nečekal to asi nikdo. Jenomže tady už žádný zpěv na playbacku nebyl. Babochlap zlomek sekundy zaváhal, ale potom začal neuvěřitelně zpívat. Né neuvěřitelně jakože neuvěřitelně. Ale neuvěřitelně, jakože neuvěřitelně. Nevím, jestli jste někdy slyšeli o pojmu „sechuánská opera“, ale říká se, že je to pro cizince věc naprosto neposlouchatelná. Tenhle kousek byl navíc duet muže a ženy. Pán s tím neměl problém. Poté na chvíli odešel, ale brzy se vrátil zpět, tentokrát jako muž. Přivítal nás a opět začal zpívat. Povedlo se mi útržek natočit.
Poté přišel kouzelník.
Kouzelník předvedl všechny tradiční triky od tahání různých věcí z rukávů, králíků z klobouku, spojování kovových kruhů, uzlování až po zmizení Jonasova telefonu. Navíc se u všeho tvářil tak mysticky, že jsem tentokrát byl doslova tak očarován, že jsem ani nepořídil fotografii. Jo, celou dobu jeho představení podkreslovala gothic metalová hudba. To ovšem nebyl konec.
—update—>>> Tak Simonovi se přeci jen fotka povedla!
Přichází muž s neuvěřitelně dlouhou zlatou konvičkou a 2 šálky. Asi 15 minut při neskutečné šou předvádí snad 10000 způsobů, jak je možné nalít konví vodu do šálku. Občas se mu to povede, občas osazenstvo první řady (my tři) dostane spršku. Celé to nakonec vygraduje nejpikantnějším nalitím v historii lidstva, které se mi podařilo natočit.
Když už jsem myslel, že jsem viděl vše, vrací se zase tanečnicochlap a tančí opět tanec masek. Při finále sklidí bouřlivý potlesk a ukazuje na nás tři, ať jdeme za ním na podium. Pochopíme, že nám nabízí fotku s ním. Hned se zvedáme, ale potom signalizuje, ať chodíme po jednom. Já s Jonasem máme vtipné, přesto celkem normální fotky. Ne ovšem Simon. Ten totiž až do konce představení nevěděl, že tanečnice je vlastně chlap. Vznikla spousta romantických fotografií, na jedné dokonce babochlap v Simonově náruči (oba úplně září). No, po fotografování jsme mu to řekli, přijal to statečně. Alespoň nebude jeho přítelka žárlit.
Po skončení představení jsme věděli, že od teď nás tohle spojuje a navždy budeme nosit v našich srdcích vzpomínku na nejlépe investovaných 25 RMB v našich mrzkých životech. A zaplaťpánbůh za moderní technologie, až vzpomínky vyblednou, video vše opět vyjasní.
Vykročili jsme ještě jednou do města a plnými doušky jsme si užívali to pulsování, které bylo až hmatatelné. Někteří lidé spěchali, jiní se jen tak šourali, někdo koukal k nebesům, někdo pod nohy, někdo byl happy, někdo měl grepy a tak dále, až jsme se najednou ocitli před naším hostelem. Příjemně unavený Simon vsunul klíč do dveří, kde se zlomil.
„Šaize.“ No, co teď. Nenapadlo nás nic jiného, než začít bušit na dveře. Po 5 minutách poměrně kvalitního bušení se nám podařilo probudit našeho spolubydlícího, který byl „přímo nadšený“, když nás zase uviděl. Napsali jsme našemu domácímu, že jsme zlomili klíč a co máme dělat. Odepsal „hello“ a „ok“.
Druhý den ráno se nám to podařilo nějak urovnat a odjeli jsme do města Le Shan, kde se na nás těšil obří Buddha. Nejprve jsme si však prošli město. Vypadalo strašně zvláštně, bylo zde spousta stromů, které budily dojem zapomenutého města a sluneční paprsky, které se prodíraly skrz listí, se odrážely od malých zrníček prachu. Po některých budovách šplhala zeleň. Město působilo strašně tajemně.
Jak se začal blížit večer, začala na nás doléhat úzkost, že stále nemáme kde přespat. Místní nám řekli, že v tuto dobu těžko seženeme ubytování. Netušili jsme proč, ale měli pravdu. Najít ubytování za rozumnou cenu se zdálo téměř nemožné, až jsme na jednom rezervačním sytému narazili na hostel za celkem příjemnou cenu (rozuměj 7USD/osoba/noc). Pro někoho je lowcost prostě životní styl! Když jsme k místu přišli, nebyli jsme si nejprve jisti, zda se opravdu jedná o hotel. Vedla k němu celkem strašidelná ulička, za kterou by se nemusel stydět lecjaký horor.
No, vešli jsme dovnitř, kde nás přivítalo asi 8 malých psíků, lehký odér čůránek a milá paní. Paní nám řekla, že pokoj pro tři, co jsme našli už je bohužel zabraný, ale ukázala nám další dva volné, každý pro dva lidi. Ten jeden měl ale „king size“ postel. Po chvilce váhání a ujišťování se, že všichni máme přítelku, jsme se rozhodli, že to zvládnem v jednom pokoji.
Nebudu nic nalhávat, pokoj byl nic moc, vajgly se típaly přímo na noční stolek, lampička svítila červeně a ze záchodu to smrdělo ho*nem. Přes to všechno jsme byli rádi, že máme, co máme. Vyprázdnili jsme své útroby, vysocí germánští chlapci ovšem mají potíže udržet rovnováhu na tureckém WC, takže když o tom tak vlastně teď přemýšlím, zas tak slavný to s tím vyprazdňováním nebylo… Simon ovšem na cestě viděl něco pozoruhodného. Okénka v místním hotelu vedla jak ven, tak i směrem do chodby. Byla ovšem poměrně vysoko, takže normální Číňan do nich nemůže vidět. To ovšem nebyl problém pro Simona, který bezelstně do jednoho nakoukl a on i Číňan byli oba tak šokování, že se Simon zmohl jen na „Ni Hao“ (Ahoj). Jistě tušíte, co viděl a jistě tušíte, jak komické nám to v ten okamžik přišlo…
Když jsme šli potom ven, Číňan už měl zatažený závěsek. Venku už jsme se spíš jen tak potloukali, snědli jídlo v jedné muslimské restauraci. Ty jsou zde velice časté. Většinou jsou jejich speciality nudle a jejich restaurace patří k nejčistším, jaké jsme v Číně viděli. Následně jsme museli vypít nějaké to pivo, protože to bylo nutné, abychom mohli přežít v posteli „king size“.
Druhý den ráno jsme hned vyrazili na Buddhu. Říkali jsme si, že v pondělí zde snad nebude tolik lidí, ale jak šeredně jsme se spletli! Byl zde naprostý dav. Dozvěděli jsme se, že je svátek. No, nezbylo nám nic jiného, než fakt přijmout. Nejprve jsme na něj koukali shora. Buddha byl opravdu majestátní. Vytesán do skály, přes 70 metrů, s moudrým výrazem ve tváři, nejeden fotoaparát to nenechalo chladným.
Ale Číňani jsou mistři ve focení všeho. Nechci působit jako nějaký puritán, někdy se dá selfíčkem zachytit fakt super momentka, ale všeho moc škodí! 🙂 Teď trošku budu přehánět a rozhodně všichni takový nejsou, ALE u některých z nich platí toto: Jakmile zahlédnou cokoliv, opravdu COKOLIV (rozuměj – přestanou se dívat na telefon), začnou fotit. Focení je u nich naprostou rutinou, jako třeba jídlo nebo spánek. Prostě si jdou, zvednou hlavu od mobilu, něco uvidí, vyfotí to, jakoby se nechumelilo, focenému objektu už znovu nevěnují ani kratičký pohled a jdou dál.
Některé dívky jsou také přebornice v selfie. Dámy říkám to nerad (ikdyž možná rád), ale proti selfíčkářkám z Číny jste vyfouklý pneumatiky. Tady to jede ve velkym, pokud za den nepořídíte alespoň 5 fotek sebe samé, jako byste neexistovaly. Dívka zkrátka jde, a jako se někdo třeba podívá na hodinky, ona se se stejnou samozřejmostí vyfotí. Nejhorší na tom je, že všechny fotky vypadají naprosto totožně. Nedivil bych se, kdyby se zde studovala nějaká škola na to, jak udělat univerzální výraz.
Já jsem našel zálibu v teoretickém samostudiu této záhadné magie a zde je doporučený postup:
SELFIE TUTORIAL
Krok 1: Napatlat na sebe co nejvíce vybělujícího makeupu
Krok 2: Maximálně vykulit oči
Krok 3: Otevřít ústa do tvaru písmene „o“ (čím menší pusa se povede udělat, tím líp pro vás)
Krok 4: Použít speciální aplikaci pro tvorbu selfie (ano, taková opravdu existuje a ne neznám název a ikdybych ho znal, tak rozhodně takový zlořád nebudu šířit)
Krok 5: Hledat optimální úhel – tato část by se také hovorově dala nazvat „hledání maximální asian level cute face“
Krok 6: Opakovat kroky 2 – 5, dokud vaše fotka nebude totožná s předchozí. V případě historicky první selfie touto metodou, či dosažení požadovaného výsledku pokračujte na krok 7.
Krok 7: Zahltit internety
…a teď si představte, když takový člověk uvidí 70 metrů vysokého Buddhu…
Ze začátku pro mě bylo hrozně těžký se s tímhle sžít, ale nějak jsem si na to zvykl. Mně se na Číňanech děsně líbí, že jim je fuk, co si o nich ostatní myslí. Takže není vůbec problém jít po ulici a maximálně procítěně (a falešně) si zpívat svojí oblíbenou písničku, uprostřed náměstí zničehonic zastavit a začít dělat kungfu, koukat v autobuse na tu nejkýčovitější telenovelu, jít a přitom se rukama plácat do zad nebo třeba běhat v parku pozadu.
Je na nich taky obdivuhodné, že si dokáží užít jakoukoliv zábavu, ikdyž už to vlastně ani zábava není. Jeden zahraniční student mi vyprávěl, jak byl v akvaparku, kde bylo takové to vlnobití. V tom bazénu prý bylo víc lidí než vody, takže tam v reálu žádné vlnobití neprobíhalo, ale ti lidé byli prý tak neuvěřitelně šťastní. Čímž se volně vracím k Buddhovi – jak už jsem psal, nejprve jsme ho pozorovali shora. Šlo to i zdola, kam vedlo schodiště.
To schodiště bylo naprosto přeplněné lidmi, museli ho řídit minimálně 3 příslušníci, a jak se říká, že řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek, tak postup po schodišti byl tak rychlý, jak to nejpomalejší Číňan dokázal. Takže jsme těch 70 metrů sestupovali asi hodinu. Ale zase – Ti lidé byli tak šťastní, nikdo se nemračil nebo si nestěžoval. Všichni prostě pomalu šli a těšili se, až budou dole. Samozřejmě, že se cpali, ale nebylo to agresivní cpaní, snad bych řek, že bylo pozitivní až veselé!
Když jsme konečně dorazili dolů, tak jsme si ještě vychutnávali tu majestátnost, která se teď ještě znásobila. Buddhista se zde mohl i pomodlit. Momentální aktivní generace Číňanů je z většiny bez vyznání, přesto zde na pomodlení čekala fronta. Zapomněl jsem říct, že pomodlení se „na tom určeném místě“ bylo samozřejmě za poplatek. Ovšem lišáci se mohli tajně pomodlit zadarmo i kousek vedle.
To byl Velký buddha, příště proběhne povstání opic!
Z Číny zdraví
Jarda
VISA
MASTERCARD
SSL SECURE
Také získáte přístup k tajným nabídkám a objevíte další kouskysveta!
